Noční výlet na Krudum

V sobotu 3.10.2009 proběhla narychlo svolaná akce v podobě pánské sešlosti na zahrádce u ivana. Partička kamarádů, které pohlcuje životní tempo natolik, že pokud se sejdou několikrát do roka u sudu třikrát chmelené (prý dobrý reklamní trik, nicméně pivo bylo dobré) jedenáctky Excelent.

Sud narážíme kolem čtvrté hodiny, ihned v okamžiku kdy jsem na zahrádku dorazil já a se mnou pípa vypůjčená od čůzy, jím vypůjčená od jeho taťky, ačkoli majetnické právo k pípě se snaží udržet si jeho bratr. Možná to nebyl ten pravý čas, jelikož tomík s ivanem již měli oschlé rty a krvavý pohled, nedočkavci...

Tomík již měl  kotlík s podstavcem, zvaný příznačně „sputnik“ na ohni a v něm cibulku, která tvořila základ na tomíkův pověstný guláš. Sejít se nás tu mělo asi osm, nakonec byla účast přibližně devadesátiprocentní. Nedorazil pouze vlčák, kterého možná odradilo pro tentokrát  „bez bab“. Akce „bez bab“ zpravidla u našeho spolku vždy vyústí v nějaký průšvih či aféru, čemuž se chtěl vlčák evidentně vyhnout, srab! Druhé vysvětlení, které mě napadlo je, že sám sebe považuje za babu.

Podzimní sluníčko svítí statečně a hezky hřeje. Jakmile však začne olizovat koruny nedalekých stromů, teplota rychle klesá a úměrně k tomu se všichni suneme blíž k ohni. Ve sputniku mezitím už přistály všechny ingredience tomíkova tajného receptu a gulášek bublá a nádherně voní.

Popíjíme pivko, tlacháme a probíráme témata už tisíckrát probraná a přesto nás to znovu a znovu baví.

Chladný večer, obloha rudá, zalitá zapadajícím sluncem, to vše podtrhává nádhernou atmosféru sobotního podzimního večera. Slunce střídá na obloze měsíc, silný vítr honí tmavé mráčky, které ho občas zcela zastíní.

Sedíme už v kroužku kolem ohně, pochutnáváme si na guláši, který je mimochodem jeden z nejpovedenějších z tomíkovy série. Popíjíme pivo, což u nás, vesměs nepivařů, způsobuje mozkovou nedostatečnost. Následkem toho trochu uvadá i komunikace a prodlužují se tichá místa v našem tlachání. Proto otevíráme Metaxu s pěti hvězdami na etiketě. Část skupiny se s lahví začíná ochotně líbat. Druhá část, mezi niž se řadím i já, dělá fóry. Já osobně si myslím na rum s kolou, lahve, jež plovou touto dobou ještě v chladícím boxu… vaně pod okapem.

Metaxa dál koluje, a abych se vyhnul trapnému odmítání řeckého moku, jdu si nenápadně vylovit svou zlatou božkovskou rybku z vany. Díky tomíkově baterce, která svítí několikanásobně více než „stejná“ baterka, kterou si pořídili ivan s danem, jsem odhalen. Ze zvyku, nebo spíše z legrace,  prchám.

Nalévám si svou oblíbenou kombinaci do sklenice a připojuji se tak ke skupince v úniku, která vyrazila zuřivým tempem k rannímu bolehlavu. Druhá část takticky vyčkává v ústraní. V tuto chvíli k ní patří i čůza, který si přinesl jablečnou limonádu značky Berentzen, aby alibisticky něco pil a přitom nebyl opilý. V důsledku toho brzy ulehá na lavičku ve snaze usnout a setrvat na „pařbě“ co nejdéle.

Alkohol postupně dodává naší komunikaci nápaditost. Přesto mě trápí pocit, že to zatím jaksi nemá šťávu. Tomík se předvádí s novým telefonem, vzpomínám si, že se zmiňoval o aplikaci Geocaching (hledání pomyslných pokladů dle souřadnic GPS). Nebyl bych to já, abych si nerýpnul, ať se ukáže a naloví nějakou „kešku“ v okolí, že ji půjdeme vyzvednout. Nepředvedl se, error na několik řádků displeje oznamoval, že dnes se „kešky“ hledat nebudou. Nicméně toto byl již slušný základ pro ostatní podnapilé hlavy, aby plán upravili a domysleli a nápad byl na světě! Rozhledna Krudum, ano to byl ten správný tip na půlnoční výlet pro bandu ožralých tatíků.

Chvilku jsme balancovali s myšlenkou, zda zůstane pouze u výkřiku do tmy, či zda přistoupíme k realizaci. Zvítězila dementní dětinská hravost a to přímo skupinová. Tedy nutno říci, že pouze u silně přiožralé části osazenstva (já, tomík, dan) a u čůzy, který je na extrémistické akce zatížen. Ostatní (vláďa, roman a ivan) se od nápadu distancovali, vlastně ani nevěřili, že by ho někdo z nás vůbec uskutečnil.

No a v tom se mýlili, v půl jedenácté totiž vyrážíme. Přibližné odhady (nikoli střízlivé) hovoří o tom, že trasa, která měří necelých šest kilometrů, by měla zabrat asi hodinu rychlé chůze.

Je jasná noc, zpětně si uvědomuji, že to bylo možná velké štěstí, protože tomíkova úžasná rentgenová baterky několikrát vypovídá službu. První úsek jsme absolvovali relativně v pohodě, před půl dvanáctou jsme na třídomí, chatové osadě, kde pro tuto chvíli spatřujem poslední známky civilizace. Dál vede cesta již pouze lesem a poslední etapa skýtá nečekaně prudké stoupání, kdo by to čekal, rozhledna a na kopci???

Kluci (tomík s danem) se starají o to, aby láhev s Metaxou nebyla tak těžká a Metaxa na oplátku spouští tomíkovu vypravěčskou, tak jak jí neznám… Dramaticky podané začátky příběhů, pak jakoby ztrácí pointu, prolínání příběhů, jejich  hrdinů i zápletek, v podstatě jsme se dozvěděli spoustu věcí, jen je nedokážeme již znovu převyprávět. Otázka je, zda chyba byla v podání nebo v přijetí, nejspíše na obou stranách.

Tomíkovo vyprávění ustává a pozvolna přechází v poruchy chůze. Metaxa vypíná centrum řeči a napadá centrum řízení koordinace pohybu. Tomík se motá. Přichází již zmíněné stoupání, což je poslední fáze půlnočního pochodu směrem tam. Stoupání vede u tomíka k naprostému vyčerpání, metaxa již utlumila zdárně všechny funkce mozku, což má za následek pouze omezený pohyb vpřed, do stran, kácení se k zemi, silné funění a návaly. Jeho konverzace spočívá v opakování jediného výrazu, popisujícího stručně a ostravsky krátce, dámské pohlaví, bohužel zde nepublikovatelného… Ustálený symbol slova, které tomík používá, aby přežil, je podobné papírovému draku s dlouhým rovným nosem… Pokud slovo tedy nahradím slovem drak, tomíkův monolog vypadal asi nějak takhle… „Ty draku, ty draku, ty draku… draku, draku, draku, ty draku, ty draku“.

Nemůžeme zastavit, jelikož rozkaz čůzy, vedoucího této výpravy, zněl jasně, o půlnoci na rozhledně bude slavnostní přípitek. Času není nazbyt, zbývá pouze pár minut.

O půlnoci jsme skutečně pod rozhlednou, vichr tady dole může dosahovat možná padesáti kilometrů v hodině. Konstrukce rozhledny, která na svém vrcholu nese telekomunikační zařízení, vydává odolávajíce silnému větru děsivé zvuky, vůči nimž jsme však díky alkoholu imunní. Bez obav stoupáme točitým schodištěm na vrchol. Vyhlídková plošina je ve výšce 29 metrů nad zemí, nadmořská výška v tomto místě na věži je pak 865 metrů n.m. Vítr tady nahoře je tak silný, že pet láhve s životadárnými tekutinami položené na rošt plošiny okamžitě odnáší do rohu k zábradlí. Nejsem schopen udělat jediné zaostřené foto a to z několika důvodů… Vichr, nekvalitní fotoaparát integrovaný v telefonu, nestabilita fotografa i focených objektů, a poměrně silný výkyv věže v horní části (viděl bych to až naněkolik centimetrů). Tomík si z neznámých důvodů lehá a připravuje se tak o neopakovatelný výhled do nočního okolí. Následně  jeden z nás, který si nepřeje být jmenován, odchází předčasně dolů a to za jediným účelem. Zvracení v tomhle větru by mohlo být nebezpečné jak pro nás nahoře, tak pro obyvatele nedalekých Karlových Varů, které byly  tu noc po větru.

Následuje sestup z věže, přízemní focení, které však není výrazně kvalitnější a pak cesta zpět. Metaxového vrcholu dosahuje už i Dan, který se zavěšen do tomíka ocitá čím dál tím častěji na zemi. Cesta prudce klesá a uprostřed je vymletá brázda od tekoucí vody, tudíž sestup není jednoduchý ani za světla a za střízliva.

Po několika malých kolizích a lehkých pochybách o našem azimutu dorážíme na známou cestu vedoucí k hájence a následně na třídomí. Sborem zpíváme písně napříč spektrem českého repertoáru… když jsem šel na půdu pro hrábě… zo zrůcaného kostola (naše vodácká slovenská verze karla Kryla)…  paní máma, ta je ráda… apod.

Nutno říci, že jsme statečně došli až na třídomské rozcestí  Krudum, Slavkov, Nadlesí, kde tomík ještě projevil snahu, odvést nás do Nadlesí ke svému tchánovi v domnění, že z nás bude ve dvě ráno nadšen. Asi by byl, přesto jsme ztočili kormidlo směrem na Slavkov a šlapali k domovu. Další bláznivý nápad byl, vrátit se ještě na zahrádku, kde již byl pouze ivan, sladce oddychující do spacáku.

          Unavení, ale zdraví a šťastní jsme dorazili do rodného Slavkova. Další tomíkův pokus odtáhnout si domů alespoň dana končí nezdarem. Dan se v nepozorované chvilce vyvlíká ze sevření a vrávoravým pohybem směřuje k místu bydliště. Chudák, má to z nás nejdál.

          Tím končí ono nevinné posezení kolem ohně s půllitrem piva a talířem guláše, z kterého si nakonec odnášíme velice nevšední zážitek. Nepochybuji, že ho teď budeme dávat k lepšímu na dalších merendách… Je totiž o čem vyprávět…