Sázava 2011 – den 4. Plavba Malovidy, Bayerka – Samopše

Již večer jsme byli domluveni, že časně ráno vyrazíme místním motoráčkem do nedalekého Českého Šternberku a výlet spojíme s návštěvou hradu Šternberk. Maličko nejisté bylo, kdo z nás se dokáže po předchozím večeru vypravit včas, aby stihl jediný možný odjezd v 8:10. Překvapivě jsme se na zastávce sešli všichni kromě dochtora, který si přispal.

Český Šternberk byl dvě zástavky od Malovid, cca 15 minut jízdy. Jedná se hezkou vísku, které vévodí skalní vrch s hradem, na každém konci kopce je pak kamenná věž, minimálně jedna z nich měla obranný charakter, což jsem se dočetl při naší předchozí návštěvě tohoto hradu. Nakonec jsme vyhodnotili, že prohlídka indooru hradu by nám nabourala časový harmonogram a navíc jsme se všichni shodli, že děti by prohlídka bavila asi jen prvních pět minut.

Po snídani u místní samoobsluhy jsme tedy pochodili na nádvoří hradu, shlédli jsme výhled na řeku a místní zámek, což byl vskutku impozantní pohled a vyrazili zpět k vlakové zastávce.

Pod mostem na malém ostrůvku měly zrovna místní nutrie párty kolem plechovky piva, bylo to vtipné, foto jsme pořídili.

Po návratu do Malovid, jsme zasedli v restauraci k obědu a pivu. Nabídka byla tuším guláš či houbová omáčka. Ptal jsem se alčy, proč tu s námi není čůza. Prý šel uspat fanču, byla už unavená.

„Jdu balit“ povídám a opouštím restauraci. Cestou kouknu do Bartoňovic otevřeného stanu, jak se čůzovi daří fanynku uspávat. Asi takhle… Čůza leží na zádech a spí jak dřevo, vedle něj sedí fanynka s dudlíkem a kouká na mě… Tohle jsem musel rozhodně vyfotit a nemohl jsem o ten pohled ochudit ostatní. Vrátil jsem se tedy i s fotkou do hospody, abych pobavil i ostatní. No nejvíc se smála alča :-)

Máme sbaleno a čekáme na ostatní, kde jinde než v hospodě u píva, to je prostě pohoda. Venku je malé dětské hřiště, děti dělají maltu a opravují schody do hospody, aby se někdo nezranil, až bude tak jako tom prchat v noci před čertem. Z restaurace je na hřiště a dětičky vidět, takže si pivečko vychutnáváme o to víc.

Dobaleno už mají úplně všichni, takže nasedáme na rafty a vyplouváme. Vylezlo sluníčko, bylo teplo a udělal se nádherný den. Díky trvalé soulodi se dochtor vždy ocitá na vnější pravé straně, tedy u pádla a já jsem odsouzen jen zevlovat, ležet a prostě se jen tak flákat, to je děs, hrůza, nedá se to vydržet. Tedy pozoruji okolí, tu naši partu, obláčky, chaty kolem Sázavy, které řeku lemují v podstatě nepřetržitě. Jsou tu chaty krásné, romantické, velmi honosné i obyčejné, každý by si tu vybral. Snad každý ten domeček však kazí velká bílá parabola – satelitní anténa. Bože lidi, před chatou řeka, za chatou les, krásné okolí, hospůdky… Copak se sem jezdíte koukat na bednu???

Už dávno není pravidlem, že v každé kanoi natož raftu je připraveno až několik patron v podobě koly a rumu. Vystačíme si nyní s jednou na den, s dětmi už se nemůžeme za bílého dne zcela vymazat, musíme si to nechat na večer. Byla to chyba, když jsem podal dvoulitrovou coca-colu a litrový rum tomovi, aby správně smíchal drink. Už roky ředíme kolu s rumem 2:1. Tom odléval z koly a stále se mu zdálo, že je v petce málo místa na rum. Chvilku jsme to společně řešili a pak jsem přestal této banální záležitosti věnovat pozornost. Když po chvilce obrátím pohled zpět, tom drží v ruce prázdnou litrovku od rumu…. Polilo mě horko! První co mě napadlo bylo, že to rozlil. Koukáme na sebe a tom povídá „je to tam!“. A já povídám „tys to tam nalil celý???“ a rombe povídá „hovno“ a dochtor se uchechtne „he he“. Čůza neví o co jde, nezná poměr. Holky to neřeší a děckám do toho ještě nic není.

Tom to namíchal 1:1, asi nějaký výpadek paměti či co. Byl to pěknej driják, ale i tak jsme se s tím porvali. První dva tři loky jsme otřásali jak kouzelní osli, ale pak už nám to ani nepřišlo.

Určitě jsme cestou stavěli na nějaké občerstvení, ale není to zaznamenáno a nemám ambice lovit v paměti kdy a kde to bylo a jak to tam vypadalo. Pokud někdo budete vědět, doplňte mě.

Sportareál Samopše, toť areál, kde pro dnešek bydlíme. Velké kovové molo, plácek na stany, trampolína (paráda), hřiště a za hřištěm něco jako rekreační podnikový areál ze šedesátých let. Kdyby se točilo pokračování ze série Andělů, které by se mohlo jmenovat třeba Anděl na Sázavě, bylo by to určitě tady.

Na hřišti probíhal výcvik pejsků, ale tenhle styl práce s pejsky jsem viděl vůbec poprvé. Přísné a tvrdé povely, řev a psi ve stresu, jejich majitelé ve stresu, pejsci logicky moc neposlouchali, zvláštní. Takto na Babetu nekřičím ani když se potřetí vyválí v kravinci. Pak se jeden pejsek sebral a zašel se vykoupat k řece, asi mu bylo horko.

Postavili jsme stany, zrovna jsem zapichoval poslední kolík a slyším jak nám někdo nadává. Pochopil jsem, že stany jsme postavili na špatném místě a budeme je muset sbourat. Trochu mě to rozhodilo, ale dochtor s rombem mě uklidňují, že to je jen další povel pro majitele psů, co mají nebo spíše nemají dělat.

V dobovém areálu se nachází též restaurace, kde jsme zasedli v domnění, že se najíme. Některé objednávky byly skutečně po nějaké chvíli vyřízeny, toto se však myslím netýkalo rombeho stejku a možná některých dalších. Čekal na jídlo neúměrně dlouho. Dvojice „číšníků“ tu byla zřejmě hlavně od toho, aby se za vzniklé boty v objednávkách, a nebylo jich málo, řádně omlouvala. Kromě toho, že nenosili jídlo a pití, které jsme si objednali, natáhli mě při placení o krásných stopade. Když sem se ozval, uslyšel jsem jen obligátní „omlouváme se“

To bylo ještě v pohodě, my jsme se alespoň najedli, chudák dochtor a ještě větší chudák rombe čekali na jídlo vééélmi dlouho. „Omlouváme se“ si vyslechli několikrát, nakonec se tedy myslím dočkali čehosi, co objednané jídlo připomínalo jen vzdáleně.

Zde jsme povětšinou odpadli spolu s dětmi i my dospělí, restaurace tohoto typu nebyla dostatečnou motivací vylézat již ze stanu. Vartu, jak jsem se později dozvěděl, držel rombe s čůzou, kteří si ještě nějaký ten čajík dali :-) Asi mají rádi, když se jim někdo ustavičně omlouvá.

Restauraci jsme si interně nazvali „U Omlouvačů“

Pro dnešek tedy dobrou noc…

Sázava 2011 – den 5. plavba Samopše – kemp u Hrocha

Ráno jsme využili možnosti osprchovat sebe i děti, sprchy zde byli vcelku slušné a zdarma, což byla asi jediná pozitivní věc v celém areálu. Otvírací dobu v restauraci se pro změnu nepodařilo dodržet, včerejší omlouvání maníky asi vysílilo natolik, že zaspali. Následkem toho prožívala Adélka velmi stresové situace, protože neměla pro kluky vůbec nic k pití.

Po několikerém pokusu se na někoho dobouchat, se alče aďi zželelo a dala marečkovi napít. Ten bez sebe štěstím pak chodil a pořád to říkal tatínkovi „tatý, pipí tetá dajá“ a rombe trpělivě komentoval „No, Marečku, teta dala pití, ta je hodná, viď?“… a znovu „tatý, pipí tetá dajá“, „Teta je ale hodná, dala Ti pití, no“. Měl jsem čas vše řádně vnímat, balil jsem věci ve stanu a rombe dělal totéž. Tento dialog marečka s taťkou se opakoval asi šestkrát nebo sedmkrát… Do toho přišla alča a mareček jí honem zopakoval tutéž myšlenku „teta dajá pipí“… Alči reakce mě naprosto rozsekala… „Ano, dala jsem Ti pití, ale hlavní je, že už nemáš žízeň“… dala větě trochu důraznější tón a bylo…  Mára byl spokojenej s vysvětlením a  téma opustil  :-)

Kromě toho, že probíhal opět výcvik psychické odolnosti pejsků, jsme zde na molu udělali společné foto, paradoxem na Sázavě bylo, že uprostřed léta jsme byli na řece v podstatě sami, tudíž pro tuto chvíli nebyl k mání ikdo, kdo by nás vyblejsknul.

Rombe tedy nastavil fotoaparát do příslušné polohy a nastavil samospoušť, poprvé sice doběhl, ale než zaujmul s marečkem správnou polohu, bylo vyfoceno. Podruhé také doběhl včas, ale samospoušť neaktivoval, takže ke snímku nedošlo. Vyšel až třetí a čtvrtý pokus, kdy jsem pro změnu já bojoval s bájou, aby si vzala vodácké tričko, že ho máme všichni. Nevzala, tak jsem ho alespoň držel před ní a skutečně, až pozorný divák zjistí, že ho neměla na sobě.

Ještě mě napadá jedna příhoda s dětmi, které byly během balení tááák hodné, hráli si u mola a vůbec nezlobily. Až posléze jsme zjistili, čím to je. Stavěly cosi z bahna, zmazaly se od hlavy k patě, takže pro dnešek alespoň co se holek týče, proběhla sprcha podruhé.

Vyplouváme směr Hroch, plánovaná zastávka na Sázavském ostrově.

Pro dnešek měl pití na řece zajišťovat čůza, táhl se s lahví koly a rumu už celý předešlý den. Při balení však došlo k veliké záhadě. Kola byla, rum však zmizel. To byl opravdu šok! Nu což, obešli jsme se tedy bez pití, čůza trošičku podezíral alču, že rum schválně zabalila, abychom si vyzkoušeli jednu jízdu takzvaně na sucho. Při večerním rozbalování však zjistil, že rum skutečně není. Vysvětlení, kterým jsme záhadu uzavřeli, bylo, že nám jediná parta jiných vodáků, kteří v Samopších během dopoledne přistáli, rum zcizila. I takové věci se na vodě stávají, lidské zoufalství dělá občas divy.

Zajímavá a za zmínku stojící byla tento den zastávka na Sázavském Ostrově, což byl velmi pěkný areál - kemp, chatky, velké dětské hřiště, krásná dřevěná hospoda s verandou. Zde jsme stavěli na oběd, vařili výborně, ceny příznivé, obsluha skvělá! Na závěr horké maliny se zmrzlinou a šlehačkou, které už do nás padaly jen velmi ztuha. Toto byl gurmánský zážitek na vodě zcela výjimečný. Možná proto jsme se zde zasekli myslím až na několik hodin, děti si nejdříve hrály na hřišťátku, pak v jakoby bazénu na břehu řeky, kde měly klouzajdu do vody. Obětavá alča stála po stehna ve vodě a chytala všechny malé zájemce o sklouznutí při dojezdu. Dětí bylo hodně, končit se jim hned tak nechtělo, takže to odhaduji tak dobře na třičtvrtě hodiny v příjemně studené vodě. Pak jí vystřídal na chvilku ještě rombe, já byl srab a do vody se mi nechtělo, přiznávám.

            Cílem dnešni trasy byl kemp u Hrocha, kde jsme opět již z fotek ocenili dětské hřiště přímo u kiosku s deštníky.

Kemp nezklamal, opět jsme tam byli téměř sami, v klidu rozbalili a večer poseděli pod deštníky v dohledu dětí, které si hezky hráli na hřišti a na písku u vody. Něco jsme snědli a dali děti spát.

Pak se roztočila zelená ruleta a to do slova. Když jsem objednával první rundu, pro jistotu jsem se ptal kolik zelené je pro dnešek k dispozici. Mladá slečna, později jsme se dozvěděli, že jí říkají Helmut, stejně jako my tomovy, mě uklidnila tím, že mi ukázala dvě litrové láhve a ještě nějaký zbytek. Otáčení rund tu probíhalo skutečně ve velkém stylu, něco ve smyslu „dopiju a jdi!“.

Tento večer se opět chtěl zapojit i čůza. Chtěl, pokoušel se, snažil, nezvládl. Zhruba v devět odchází spát a my jedem dál bez něj. Kolem půlnoci zelená opět dochází.

Co dál? Zkusili jsme jedno kolo čerta, kterého jsme poznali před dvěma dny, což nesl velmi nelibě především tom.

Někteří mí přátelé už propadali únavě, přinesl jsem tedy do větších kelímků vodky s nějakou napodobeninou redbullu, tuším, že se to jmenovali shock nebo big shock… Tom ihned pojmenoval tento mix interním názvem – Čičifekál.  Avšak, slušně nás to nahodilo a dali jsme se do zpěvu. Upřímně nikdo z nás není dobrý zpěvák, směsice českých, německých a prostonárodních písní brzy vypudila ze stanu napruzeného Slováka, který nás přísně požádal, abychom toho řevu zanechali.

Ze hry vše na „H“ si vzpomínám především na komentář slečny Helmuta, když se vložila do hry a když jsme jí řekli, že tom je taky Helmut. To jí potěšilo a povídá „Helmut hajluje u Hrocha!“

Pak nám řekla, že už by ráda šla spát se svým hochem, s kterým se tam celou noc cicmali a že to mají domů ještě kilometr a půl, tak jsme je propustili.